Jedním z jevů, který tuto vlnu regulace hazardu doprovází, je boj některých občanských aktivistů za „nulovou toleranci“, tedy za úplný zákaz všech (kamenných, nikoli též internetových) heren i kasin. Nic proti občanskému aktivismu – problém ale vidím v tom, že někteří odpůrci hazardu se stylizují do role mudžáhedínů ve svaté válce, kde spolu soupeří absolutní dobro s absolutním zlem. A kde účel světí prostředky – takže na pořadu dne je obviňování politiků z toho, že se nechávají hazardním byznysem korumpovat, i mediální lynčování a zesměšňování neziskovek (jako obětní beránek byla masám předhozena především Nadace Terezy Maxové), které penězi odváděné tímto byznysem financují svou činnost.
Nemyslíš – zaplatíš
Aby bylo jasno – jsem přesvědčen o tom, že hrací automaty jsou jedním slovem svinstvo a že podnikání s nimi je hrubě neetické (podobně jako třeba lichva). Zároveň platí, že lidé, kteří sypou do hracích automatů peníze, jsou jednoduše zoufale hloupí – buď nevědí, že pravděpodobnost hraje nesmlouvavě proti nim a že v dlouhodobém horizontu tudíž musejí prohrát, anebo si to nechtějí připustit a věří, že budou mít štěstí. Anebo už prostě racionální část mozku vypnuli úplně a podlehli závislosti. Problém je v tom, že zakázat kamenné herny teď již lze, nicméně není možné „zakázat“ takovéto zoufalce – těmto lidem se mělo dostat lepší výchovy v rodině a lepšího vzdělání (mimochodem, podle mě by se už na základních školách mělo povinně učit cosi jako „základy finanční gramotnosti“), případně měli mít i lepší sociální vazby.
Realita je taková, že lidská hloupost, zoufalství a chamtivost odnepaměti vedly lidi k tomu, aby své peníze odevzdávali těm, kteří si na uspokojování poptávky po snadném a rychlém zbohatnutí postavili svůj odpudivý byznys. Je to svým způsobem smutné, ale ke kapitalismu patří svoboda a k ní zase možnost jejího nezodpovědného využití – a zneužití ze strany „podnikatelů“ bez morálních zábran. Nicméně alternativy ke kapitalismu zatím vždy skončily naprostými katastrofami, proto jsem opatrný při fantazírování o utopických modelech, které nikdy nikde nefungovaly. Možnosti státu chránit lidi před jejich vlastní hloupostí a chamtivostí jsou omezené. Spousta lidí je zkrátka ochotná s podivuhodnou lehkostí strčit hlavu do oprátky a já si opravdu neumím představit regulace, které by jim v tom mohly zabránit – zvlášť v dnešní době, kdy má prakticky každý přístup k internetu, kde se to nabídkami, jak snadno a rychle vydělat peníze (třeba na forexu nebo na akciových trzích, jejichž zákaz by byl zcela nepředstavitelný), jen hemží.
Spoutat a zapřáhnout ďábla
Jako konzervativně smýšlejícího člověka mě oslovuje legenda o svatém Prokopovi, který spoutal ďábla, zapřáhnul ho do pluhu a oral s ním. Jde o nesmírně hluboké podobenství o nemožnosti odstranit z našeho světa zlo a zároveň o tom, že i zlo, pokud k němu přistupujeme správně, může sloužit dobrým cílům. Zkrátka je to taková středověká oslava pragmatismu.
Přístup naší společnosti k hazardu (ale i k loteriím, sportovním sázkám, tabákovému i alkoholovému průmyslu) vychází právě z této moudrosti našich křesťanských předků. Herny jsou regulovány zvláštními vyhláškami – ďábel je tedy spoután. Na hazard je uvalena zvláštní loterijní daň: „daň za zlo“, abych použil výraz pana poslance Farského – ďábel je zapřažen. Následně peníze putují na konta bohulibých neziskovek či neméně bohulibých sportovních klubů – ďábel oře.
Krvavé peníze?
V souvislosti s přerozdělováním „hazardních“ peněz vznikla nedávno zajímavá iniciativa – webové stránky www.nevladkybezhazardu.cz, kde se neziskové organizace „přiznávají“ k tomu, že o takovéto „špinavé“ či „krvavé“ (byť legální) peníze nemají zájem. Je zajímavé číst, jak různé neziskovky své postoje formulují. Některé prostě konstatují, že odmítají prostředky vygenerované loterijní daní, protože odsuzují gambling. Potud bez námitek, sám samozřejmě také gambling odsuzuji a mimoto nemám nic proti symbolickým gestům. Jiné vycházejí z nesmyslného předpokladu, že čerpáním těchto peněz pramenících z hazardu gambling podporují. Další (například Lékaři bez hranic) navíc prohlašují, že odmítají též peníze od zbrojního, tabákového a alkoholového průmyslu. Poněkud šokující mi připadá prohlášení Nadace Via (mezi jejíž hlavní sponzory patří tabákový gigant Philip Morris, díky němuž si spousta lidí mohla a může dopřát zážitek v podobě dlouhého a bolestivého umírání na rakovinu plic), která zcela absurdně obvinila Nadaci Terezy Maxové – jež se přimluvila za to, aby hazard nebyl plošně zakazován (poté neustála mediální lynč a názor změnila) – z toho, že „vydírá“ politiky a že volá po „neregulovaném“ (sic!) rozvoji hazardu.
Obecně nemám rád, když se absolutizuje něco, co absolutizovat z principu nelze. Nalijme si čistého vína a uznejme, že volání po křišťálově čistém fundraisingu je zcela mimo realitu, ať se nám to líbí nebo ne. Na to je naše společnost a veškeré toky peněz prostě příliš složitým spletencem. Pochopitelně netvrdím, že neexistují špinavé a čisté peníze, tvrdím, že je většinou prakticky nemožné jedny od druhých bezpečně rozeznat, jakkoli bychom se o takovéto rozlišování měli snažit, alespoň v rámci našich omezených možností. Navíc platí, že téměř cokoli, co člověk vyprodukuje, lze použít dobře či špatně. Tak třeba kuchyňským nožem lze zabít tchyni (a přesto, pokud se nepletu, neexistuje žádná neziskovka, která by pohrdala penězi od výrobců kuchyňských potřeb). A naopak přátelská partička pokeru v hotelovém kasinu může přispět k prolomení ledů v rámci komplikovaného obchodního jednání.
Je možné, že tlak občanů přiměje většinu našich obcí a měst k absolutnímu zákazu heren. Možná budou toto téma řešit místní referenda. Bude to tak demokratické a bude to tak v pořádku. Z estetického hlediska půjde o vítězství, protože herny asi málokdo považuje za krásné. Na místě heren vzniknou nepochybně užitečnější provozovny. Nicméně nepřiživujme iluzi, že tím zasadíme smrtelnou ránu gamblingu, že se tím sníží počet bezdomovců, rozvrácených rodin a osobních bankrotů. To bychom jen přiživovali líbivý morální kýč, a ten má hodně blízko k pokrytectví.