Současný spor o to, zda je legitimní, tedy morálně správné urážet náboženství, případně náboženské cítění druhých, je takřka exemplární epizodou, která je součástí probíhající kulturní války mezi západním civilizačním okruhem a normami vycházejícími z islámu.
Kauza okolo karikatur satirického týdeníku Charlie Hebdo nám poodkryla znepokojivou skutečnost, že hranice mezi kritikou náboženství a jeho urážkou je kulturně podmíněna víc, než jsme možná byli ochotni si připustit. Co jedni považují za kritiku (třeba i podávanou nevybíravým způsobem, například ve formě neuctivých karikatur), druzí považují za urážku, případně za smrtelný hřích nebo dokonce zločin (přičemž v ortodoxním islámu, který je teokratickým totalitním systémem, rozdíl mezi hříchem a zločinem v podstatě neexistuje).
Na tento fakt rozdílného vnímání skutečnosti lze – z pozice západní civilizace – zareagovat v podstatě dvěma způsoby. První možností je akcentovat multikulturní toleranci a v jejím jménu rezignovat na rozlišování mezi kritikou a urážkou – tak trochu v duchu hesla „moudřejší ustoupí“. Pokud se někdo cítí uražen, prostě to respektujme. Proč zbytečně provokovat, když se tím dostáváme do problémů? Tento pokus o východisko vypadá lákavě, možná i proto, že apoštolové takovéto multikulturní tolerance mají díky svému smířlivému přístupu subjektivní důvod být přesvědčeni o své morální nadřazenosti nad „xenofoby“ všeho druhu.
Mnohem náročnější možností, jak tento konflikt uchopit, je trvat na tom, že pilířem, bez něhož by západní civilizace nebyla sama sebou, je kritické myšlení, a v jeho jménu důsledně a trpělivě vymezovat pojmy i hodnoty, které jsou ve hře. O tento přístup se pokusím v následujících řádcích.
Především bych rád zdůraznil, že mi nejde o glorifikaci bezbřehé svobody nebo dokonce nezodpovědnosti. Osobně neznám žádného soudného člověka, který by tvrdil, že svoboda je totožná z bezohledností, že svoboda nemá být doprovázena zodpovědností nebo že svoboda slova má být absolutní a nesmí být za žádných okolností nijak omezena. Snad všichni souhlasíme s tím, že je dobře, že například podněcovat rasovou nenávist nebo propagovat hnutí omezující základní lidská práva není legální. Problémem, který dnes vzbuzuje tolik kontroverzí, je – opakuji – pouze otázka legitimity vyhrocené náboženské kritiky, která může urážet či zraňovat náboženské cítění druhých. Přičemž je užitečné si uvědomit, že náboženství není rasa nebo etnikum; náboženská víra, je-li autentická, je svobodným a individuálním přesvědčením jednotlivce.
Posuňme se dál a zkusme si ujasnit, co je to vlastně kritika, přesněji řečeno jak vnímá autentickou kritiku tradice naší západní civilizace. Jednou z klíčových osobností, která stojí u kořenů naší kultury, je nepochybně Sókratés. Tento člověk, který je takřka ztělesněním kritického myšlení a neustálého zkoumání a problematizování domnělých jistot, byl – což je v našem kontextu zajímavé – odsouzen k smrti za bezbožnost, tedy za rouhání, za to, že kazil mládež tím, že veřejně zbochybňoval tehdejší převládající náboženské přesvědčení, že urazil strážce domnělých náboženských jistot. Sókratovým ideálem bylo hledání pravdy bez ohledu na to, zda se dostane do fatálního konfliktu s těmi, kdo si nárokovali monopol na hlásání absolutní pravdy. Právě proto je Sókratés v našem civilizačním okruhu vnímán jako kladný hrdina a vzor pro všechny, kteří jsou přesvědčeni o tom, že absolutní pravda je nekonečně vzdáleným ideálem, k němuž se můžeme jen přibližovat.
Pokud si vezmeme jako další příklad Ježíše, jehož význam pro evropskou kulturu lze opravdu jen těžko přecenit, snadno zjistíme, že Ježíš nebyl člověkem, který by se choval s přehnaným respektem a s úctou k náboženství a k náboženským přesvědčením svých bližních: jak známo, farizeje cejchoval jako pokrytce a „obílené hroby“; v Jeruzalémě prohlásil, že zboří chrám, centrum náboženského života Izraelitů; nevyloučil, že je Boží syn. Za tyto své výroky byl zcela v souladu s Mojžíšovými zákony shledán vinným z rouhání a odsouzen k trestu smrti. Byly Ježíšovy výroky, které někteří jeho souvěrci vnímali jako urážlivé a rouhačské, motivovány nezodpovědností, bezohledností nebo touhou samoúčelně provokovat? Nedomnívám se (i když samozřejmě chápu, že na tuto otázku lze dát různé odpovědi). Jsem přesvědčen o tom, že základní Ježíšovou motivací byla – podobně jako u Sókrata – láska k pravdě a láska k lidem, kteří podle jeho přesvědčení žili v podstatě ve lži. Ježíš konfrontoval své posluchače s pravdou a činil tak často s takřka brutální upřímností, případně i pomocí nadsázky a metafory („obílené hroby“ nebo i „plemeno zmijí“), nicméně nemyslím si, že by jeho úmyslem bylo kohokoli urážet. Ježíšovým úmyslem bylo podle mého názoru nasměrovat posluchače k autentické, niterné víře, pochopitelně s tím rizikem, že jeho poselství bude špatně pochopeno a dezinterpretováno jako samoúčelné, zlovolné rouhání a urážení. Jinými slovy, na otázku, zda Ježíš farizeje kritizoval nebo je urážel, můžeme dostat různé odpovědi – pokud s Ježíšovým poselstvím souhlasíme, odpovíme, že šlo o kritiku, navzdory tomu, jak byla kritizovanými vnímána.
Několik slov k náboženství: K podstatě náboženské víry patří, že je subjektivně vnímána jako cosi absolutního. Charakteristikou islámu je navíc to, že za zjevené, tedy absolutní pravdy považuje i celou řadu ryze praktických příkazů a zákazů, včetně zákazu jakkoli zobrazovat „proroka“ Mohameda. Problém nastává v okamžiku, kdy věřící, který není zvyklý žít v nábožensky pluralitní společnosti nebo jehož víra je natolik fanatická, že postrádá respekt k jiným náboženstvím či sekulárním světonázorům, prohlásí, že jeho náboženská pravda je pravdou objektivně absolutní a univerzálně platnou pro všechny, ať se to ostatním líbí či nikoliv. V Evropě jsme si až do nedávné doby, kdy se zde muslimové začali hlásit o svá domnělá práva, zvykli na to, že naprostá většina věřících lidí i naprostá většina lidí se silným sekulárním světonázorem respektuje, že různí lidé odpovídají na otázku po absolutní pravdě různě a že i to nejsilnější přesvědčení by mělo být plodem svobodného rozhodnutí, nikoli důsledkem nátlaku. I z tohoto hlediska islám ve své ortodoxní formě představuje riziko pro pokojné soužití různých náboženství, která se vzájemně tolerují a která se vzájemně nijak neomezují.
Co z toho vyplývá pro naši současnou debatu? Vezměme si jako příklad aktuální požadavek muslimů, abychom ve jménu úcty a odpovědnosti nekarikovali nebo dokonce ani nezobrazovali jejich „proroka“ Mohameda. Tvrdím, že kdybychom na tento požadavek přistoupili, zbavili bychom se jedné z nejcennějších hodnot, které máme – svobody otevřeně kritizovat druhé. Neměli bychom také připustit, aby zde jakékoli náboženství získalo privilegovaný status jakési „posvátné krávy“, která si může nárokovat speciální práva, která jsou jiným upřena. Je třeba jasně se postavit za naše nejlepší tradice a prohlásit, že v tomto civilizačním okruhu neexistuje nic takového jako „právo nebýt kritizován“. Na této naší identitě musíme trvat zvláště nyní, kdy se ukazuje, že prakticky jakákoli kritika islámu či Mohameda může být snadno muslimy interpretována jako nezodpovědná nebo dokonce nenávistná urážka a kdy se tak dostáváme do situace, v níž je obviňování druhých z nezodpovědnosti klackem, který je vždy pohodlně u ruky, když se muslimům nechce vyrovnávat se s oponenty věcně, tedy civilizovaným způsobem, který je vlastní naší kultuře.
Zajdu ještě dál a zmíním cosi, co v současné debatě postrádám – odpovědnost toho, kdo se cítí uražen. Je určitě přirozené, že člověk má tendenci cítit se dotčen, je-li zpochybňováno nebo třeba i karikováno to, co je mu drahé, co má pro něj velikou či dokonce absolutní hodnotu. Na druhou stranu je podle mého názoru potřeba apelovat i na odpovědnost toho, kdo se cítí takto dotčen a kdo je v pokušení automaticky označit kritiku, které čelí, jako zlovolnou, bezcitnou, cynickou či nevkusnou urážku. Prospívá sobě i druhým člověk, který tomuto pokušení vždy spolehlivě podlehne, aniž by se zamyslel nad tím, co je věcným obsahem sdělení, které interpretuje jako urážku a které třeba má i formu, na kterou není zvyklý? Nemyslím si to a tvrdím, že odpovědností kritizovaného je poctivě zkoumat, zda se za formou, která se mu může jevit jako urážlivá, náhodou neskrývá poselství, jehož pochopení by mu mohlo pomoci. Motivací ke kritice totiž nemusí vždy být nenávist či touha druhého urazit nebo mu ublížit.
Jinými slovy, souhlasím s tím, že je správné volat po větší empatii, ale volejme po větší empatii všech, kteří se dostávají do sporů – nejen těch, kdo kritizují, třeba i formou, která je potenciálně urážlivá, ale i těch, kdo mají tendenci příliš rychle soudit kritizujícího prizmatem vlastní kulturní identity a třeba i prizmatem vlastních předsudků či vlastních obav přistoupit k sebereflexi.
Zkusme nevytvářet atmosféru, v níž bude úcta vůči těm, kdo prohlašují, že je někdo urazil, automaticky stát nad svobodou kritizovat, a to i formou nadsázky, metafory nebo karikatury. V takovém nezdravém klimatu by byli nespravedlivě zvýhodněni ti, kteří nejsou ochotni čelit jakékoli kritice, protože takoví lidé by věděli, že můžou nalézt pochopení a soucit kdykoli, když si nasadí masku uraženého. Pokud tedy diskutujeme o potřebě vyvažovat kritiku odpovědností, doplňme prosím tento diskurz i o debatu o potřebě vyvažovat odpovědnost kritizujícího odpovědností kritizovaného. To, že kritizovaný vnímá kritiku jako urážku, totiž nemusí nutně znamenat, že kritika byla skutečně míněna urážlivě.