Po nedávném útoku islámských fanatiků na karikaturisty z pařížské redakce Charlie Hebdo se zdá, že nám, kterým leží na srdci zachování jedinečné evropské identity i pro příští generace, svitla naděje, že nás pochopí i ti, kdo tuto identitu dosud považovali za tak samozřejmou, že se o její budoucnost nebáli, nebo že dokonce ve jménu všeobjímajícího multikulturalismu odmítali brát vážně hlasy upozorňující na to, že tato evropská identita je neslučtelná se základními principy islámu.
Zdá se, že drtivá většina nás Evropanů si uvědomila, že nám záleží na základních pilířích naší západní civilizace; že nám na nich záleží tak, že jsme ochotni semknout se k jejich obraně. Konkrétně řečeno, všimli jsme si, že bez sekulárního humanismu, bez svobody dělat si beztrestně legraci z náboženských autorit, bez práva na kritiku, nadsázku, ironii a sarkasmus by nám chybělo cosi podstatného, cosi, co nám umožňuje říct: „toto jsme my, toto je naše území, náš prostor svobody a na tomto území platí tato naše pravidla“. Uvědomili jsme si to v okamžiku, kdy jsme byli zraněni.
Uvědomili jsme si to v době, kdy nám začínalo docházet sebevědomí, kdy jsme byli dezorientováni postmoderním relativizmem natolik, že jsme byli ochotni tolerovat i ty, kteří rozhodně neměli v úmyslu tolerovat nás; v době, kdy možná mnozí z nás podlehli iluzi, že jiné kultury a jejich nositelé jsou pro nás vždy a za každých okolností obohacující.
Nastal čas otevřít oči, zorientovat se a jasnými slovy pojmenovat nebezpečí, které nám hrozí. Nebezpečí přichází od radikálních muslimů, od extremistů, kteří chápou a vnímají islám podobně, jak mu rozuměl jeho zakladatel Mohamed, tedy jako souhrn pravidel, která regulují všechny aspekty života. Nebezpečí přichází od těch, kteří pohrdají naší západní kulturou a civilizací, od těch, kteří nenávidí svobodu, od těch, kteří nechápou základní principy demokratické společnosti a sekulárního právního řádu, od těch, kteří vnímají fakt, že v západní civilizaci nemají křesťanské církve politické ambice, jako slabost křesťanství, nikoli jako jeho typický rys vycházející z příkladu Ježíše Krista, jehož království „není z tohoto světa“ (Jan 18, 36).
Abychom pochopili islám v jeho původních intencích, musíme se především oprostit od jednoho pevně zakořeněného předsudku, totiž že islám je (především) náboženství, tedy cosi, co se víceméně podobá křesťanství. Není to tak. Islám je zcela jiný než křesťanství. Islám, tedy původní, ortodoxní islám, islám definovaný Koránem a příkladem „proroka“ Mohameda, není jen spiritualitou, není jen duchovní naukou, která poutá člověka k Bohu a dává mu naději na věčný život. Islám není ani jen etickým systémem. Islám je především návodem, jak uspořádat lidskou společnost, je politickou ideologií a právním řádem. Mohamed – na rozdíl právě od Ježíše – nebyl jen náboženským myslitelem; Mohamed byl také pouštním lupičem, válečníkem, neomezeným a totalitním vládcem za jeho života se rodícího islámského státu, zákonodárcem i soudcem. Je snad již dostatečně známo, že například zotročování a znásilňování válečných zajatkyň nebo popravování kritiků islámu patří k činům, které Mohamed sám činil, případně nařizoval či schvaloval. Nedílnou součástí islámu je víra, že Mohamed – tento Mohamed, nikoli Mohamed nalakovaný na růžovo a zredukovaný na duchovního vůdce – je „příklad překrásný pro každého“ (Korán 33, 21), „pečeť proroků“, ten, v němž je Boží zjevení lidstvu definitivně završeno a dovedeno k dokonalosti.
Jistě, nikdo rozumný nepopírá, že většina muslimů dnes prožívá islám jako duchovní cestu k Bohu. Nakolik je takováto interpretace islámu ortodoxní či legitimní můžeme koneckonců ponechat stranou, důležité je, že jde – díky Bohu – o interpretaci fakticky muslimy hojně praktikovanou. Někteří z těchto muslimů se sami stávají oběťmi svých radikálnějších souvěrců, na to také nesmíme zapomínat.
Podstatný je nicméně fakt, že existují i muslimové, kteří čtou Korán jako sbírku předpisů, které je třeba doslovně aplikovat, a kteří jsou skálopevně přesvědčeni nejen o tom, že takováto interpretace islámu je legitimní, ale i tom, že je nejlepší či dokonce jediná správná. Tito radikální muslimové, tito fanatici jdou ke kořenům islámu – a v Koránu nacházejí to, co je tam (vedle řady veršů duchovního charakteru) napsáno: verše plné nenávisti k nevěřícím a výzvy k jejich zabíjení, verše plné odporu k židům a ke všem, kteří odmítají Mohamedovu náboženskou, politickou a právní doktrínu. „Radikální“ znamená etymologicky „jdoucí ke kořenům“ – a právě takoví jsou i v současnosti islámští extrémisté, kteří terorizují své okolí podobně, jak to činil jejich vzor Mohamed, jen místo velblouda používají automobily a místo šavle kalašnikovy.
Jistě, i Evropa si vyzkoušela jisté sepětí světské a křesťanské duchovní moci. I křesťanství bylo ve středověku nástrojem útlaku. Všichni to dobře víme, je takřka banální to neustále připomínat a je zcela nepřijatelné ospravedlňovat současný islámský radikalismus výroky typu „dejme muslimům čas, křesťané se taky ve středověku chovali násilně“. Na rozdíl od islámu se totiž křesťanství vždy mohlo vracet a také se vracelo ke svým kořenům, aby tam nacházelo Ježíšovo poselství plné lásky, tolerance a odpuštění. Tento základní rozdíl mezi islámem a křesťanstvím se mnozí snaží stírat, ale neúspěšně, protože propast mezi Novým zákonem a Koránem je jasně daná jednou provždy a je zřejmá každému, kdo není líný trochu se do těchto textů s otevřenou myslí začíst.
V dnešní Evropě, která po staletí bolestného hledání a tápání dospěla k vyvážené symbióze křesťanských hodnot a osvíceneckých ideálů (přičemž péče o tuto symbiózu je náročným a delikátním úkolem), jsou vítáni všichni lidé, samozřejmě včetně muslimů; avšak pod podmínkou, že respektují oddělení světské a duchovní moci. Toto je podstatné; spory o halal kebaby, o zakrývání vlasů nebo dokonce o venčení prasátek jsou podružnostmi, jakkoli je zajímavé a leckdy i zábavné diskutovat i o nich. Muslimové usilující o plíživé zavádění islámské teokracie musí poznat, a to jednoznačně, že Evropa není jejich územím. Tito muslimové totiž chtějí, aby naše zákony, ústavní principy i étos lidských práv – plody naší upřímné snahy o to, aby se zde cítili dobře věřící i nevěřící – byly nahrazeny Koránem a z něj vycházejícími zákony práva šaría, podle nichž jsou bezvěrci (a – na to nezapomínejme – i ženy, ať je jejich vyznání jakékoli) v lepším případě lidmi podřadné kategorie. Tolerance k netolerantním islámským fanatikům by pro nás znamenala civilizační sebevraždu.